Norsko 2000-Všeobecné informace

1.července 2000 odjíždíme autobusem se skupinou turistů VHT, abychom následujících 18 dní strávili společně při poznávání jižního Norska. Tentokrát omezím svůj popis na vysokohorské túry, které jsme podnikli a přidám pár praktických informací. Norsko má určitá specifika; je to země s velmi řídkým osídlením, s letními dny, kdy slunce téměř nezapadá, což je v zimě vykompenzováno tmou a velmi krátkým denním světlem. Z toho vyplývá i mentalita národa; Norové jsou zádumčiví a hodně uzavření, mají silné národnostní cítění a vlastenectví, lpějí na své zemi, ale k cizincům jsou celkem přátelští. Protože je to zem s  vysokou životní úrovní, je tam pro nás velmi draho, ubytování na horských chatách je  200 NOK (1000 Kč) v noclehárně, slevy na průkaz Alpenverainu neplatí. V zemi už je pár desítek let  tvrdá prohibice, nejoblíbenějším obchodním artiklem  je tuzemský rum. Podnebí je i v létě poměrně chladné, časté přeháňky i větrno.  Nocovat je povoleno i mimo kemp bey poplatku, ale nesmí to být na soukromém pozemku. Klíče od samoobslužných chat je potřeba si vypůjčit proti kauci cca 100 NOK předem v turistických informačních střediscích v dané oblasti. 1 NOK je cca 4,2 Kč.

 

4.7.2001  Výstup na Gaustu (1881 m)

V kraji Telemark je zajímavá hora, odkud je prý za jasného počasí vidět 1/6 Norska. Jedeme horskou silničkou na sedlo Stavro cca 1000m n.m. (parkoviště, pastviny), kde nocujeme mezi dvěma jezery, bažinou a stádem ovcí, které nás budí  svými cinkajícími zvonečky už od svítání. Cesta k chatě Gaustatoppen trvá 1,5 hod. pohodlným horským chodníkem, k vrcholu pak asi 30 minut po exponovaném hřebínku s několika jedničkovými místy a asi jedním místem dvojkovým. Na vrcholu je skutečně rozhled, ale počasí dosud bezchybné se  začíná zhoršovat a vracet k norskému standardu.

 

 8.-10 července 2000      Třídenní přechod Národního parku Hardanger Vidda

Po noclehu v kempu v Roldalu nás ráno autobus zavezl  jen k hrázi přehrady Valldalsvatnet 750 m n. mořem, protože pracovníci z informačního střediska v Roldalu nepokládali silnici až k parkovišti na konci jezera sjízdnou pro autobus, takže abychom první den došli k chatě Litlos, cesta se nám prodloužila o 12 km na dobrých 40 km. Tolik zas toho nelitujeme, je na co se koukat , krásná severská příroda, co chvíli vodopád. Naše Karosa by bývala mohla dál pokračovat po prašné silnici až k chatě Valldalseter bez problémů.  Cestou nás míjí několik aut a dva náklaďáky plné ovcí, které až teď téměř v polovině července je vezou na letní pastvu. Po dvou hodinách chůze opouštíme jezero a stoupáme po červené značce ve tvaru T k chatě Middalsbu (samoobslužná) 745 m  a odtud mírně širokou dolinou, otevřenou k jihozápadu, prozatím jen s malými ostrůvky sněhu. Mineme jezero Vivassvatnet, stromy pozvolna přestávají a ve výšce 1000m nad mořem si můžeme být jisti, že po stromech nebude ani vidu. Cesta kličkuje podle potoka, část značek je skryta pod sněhem a nebýt mužiků a krásné viditelnosti cesta by nám často zmizela. Náhorní plošina je však málo členitá, takže stoupání jsou mírná, ale už si není, kde odpočinout neboť sněhu stále přibývá. Přicházíme z  jara do zimy. Také jsme pochopili význam slova ”letní most“, který byl u dravé říčky složen opodál, ale ještě nebyl postavený. Dravou řeku jsme nakonec přešli po mostě sněhovém. Přicházíme k jezeru Holmavatnet s opuštěnou chatou a přemýšlíme o tom, kdy vlastně používají loděk zamrzlých dosud v ledu. Čím se živí sobi, jejichž stopy míjíme, je nám záhadou. Teplota je ale stále příznivá: 8-10° C a sluníčko. Turisté tu téměř nechodí a my přicházíme k dalšímu téměř zamrzlému jezeru dlouhému asi 6 km.. Pak přicházíme k soutěsce u výtoku z jezera .  Tam se údolí opět rozevírá a na pláních vidíme mezi sněhem loňskou trávu. Stoupáme do sedla Prestkono 1364 m a pak už scházíme k jezeru Litlosvatnet, na jehož protějším břehu je vidět chata Litlos, cíl dnešní etapy. V 19 hodin jsme u chaty. Po domluvě dostáváme klíč na kauci 100 NOK od chaty Hadlaskard, která je podle průvodce a zpráv z Roldalu  samoobslužná a kam máme dojít příští den. Kdo nechce spát v chatě, může ve svém stanu, ale musí se vzdálit minimálně 500 metrů od chaty . Kdyby si postavil stan u chaty, poměrně vysoký poplatek by ho stejně neminul; mohl by za to využívat přístřeší chaty k odpočinku, najedení a sociální zařízení, které však při srovnání třeba s rakouskými chatami je víc než skromné. Ráno pokračujeme, počasí je zatím skvělé, nebe bez mráčku a ze sedla Grytenuten 1515m, nejvyššího bodu naší cesty, spatříme Harteigen, impozantní horu s výškou 1681m, kterou jsme viděli už před týdnem z Gausty, vzdálené asi 120  km. Vystoupit na vrchol nelze bez pomůcek, protože jediné přístupnější místo, veliký komín, končí nahoře ohromnou převějí. Od Harteigenu scházíme sevřenou úžlabinou a ztrácíme značku. Po chvíli zase cestu nalézáme, ale kdyby byla mlha, tak by situace byla dosti dramatická, protože značky byly ukryty pod sněhem. Scházíme k řece a poprvé brodíme všichni. U řeky si nás našli komáři a předvádějí nám, co dnes budou večeřet. Uvědomili jsme si, že větší sněhová pokrývka nás vlastně uchránila před pověstnými nájezdy komárů v mnohem větší míře. Pokračujeme přes hřeben k další řece a už vidíme most i chatu Hadlaskard. Je sice samoobslužná, ale teď v sezóně je zde správkyně, takže i tady platíme za nocleh 200 NOK, což je teda šok. Voda se nabírá i na pití z řeky a na záchod se chodí do kadibudek vzdálených od chaty cca 15m. Ráno je zataženo a Harteigen  na nás shlíží z výšky téměř zlověstně. Postupujeme dál po značce přes Rjoto   a Hedlo k vodopádům Viveli(nenechte si ujít). Kapky deště začínají houstnout a tak zbytek sestupu k autobusu, který nás čeká u Eidfjordu, absolvujeme už v hustém dešti a pláštěnkách

 

 13.-14 července 2000 Přechod  Hurrungane

Po noclehu u řeky Utla, několik kilometrů pod parkovištěm  k východišti cesty k  nejvyššímu vodopádu v Norsku, stoupáme poměrně mírně širokou  cestou k usedlosti Vetti Gard (dnes turistická chata) a pak cca 2 km úzkou pěšinkou přímo pod vodopád. Voda padá z výše 280 m. Vracíme se zpět k chatě, abychom dál pokračovali strmou cestou vzhůru nad vodopád, kde pohled z jeho horního okraje  dolů je vskutku velkolepý. Salaše Vettimorki, celé provedené v kvetoucím drnu jsou jedním z nejmalebnějších míst naší cesty. Cesta pokračuje  lesem  a pak pláněmi s perfektními výhledy na ledovce kolem třetí nejvyšší hory Norska Skagastolstind (2 403m). Vrchol ani nezahlédneme v mracích a pak přichází velmi nepříjemný sestup úbočím hřebene Hurrungsbesten bažinami s potůčky vody a po mokrých kamenech klesáme až k chatě Skogadalsboen. Pokračujeme však dál, abychom si mohli postavit stany. Hezké místo k táboření nacházíme u  mostu přes řeku Utlu. Noc je poměrně teplá, stany však už ráno balíme s prvními kapkami deště. Za stálého deště pokračujeme údolím Gjertvassdalen. Kdyby nelilo a nebyla mlha, mohla to být nádherná cesta. Teď ale okolní ledovce jenom tušíme. I já už vyměňuji kraťasy za šusťáky, teplota vzduchu klesá na pár stupínků nad nulou. Svačíme u zavřené chatičky Gjertvassbui, kolem zamrzlého jezera stoupáme na průsmyk Keisarpasset. Všude je plno sněhu, značky a mužiky hledáme jen obtížně. Další zastávka je u chaty Ekrehytta, od které už pohodlně sestupujeme údolím Helgedalen do Turtagro, kde nás na parkovišti u horského hotelu čeká autobus.